Přiznám se, že kolem filmů z režisérské dílny s názvem Almodóvar vždy chodím po špičkách a jejich návštěvu vždy odkládám. Není to tím, že se jedná o špatné filmy, jenom se hůře tráví stejně jako taková sekaná ze supermarketu a Kůže, kterou nosím, není žádnou výjimkou. Proto si po přečtení recenze a potencionální návštěvou kina raději vezměte jednu tabletu na zažívání.

     Režisér Pedro Almodóvar nás s Antoniem Banderasem a Elenou Anaya bere do uměleckého díla, kde postupně zjišťujeme, že nikdo není tak zcela normální a kde slovo pomsta dostává nové rozměry.

     Celý příběh se, s poměrně malým množstvím herců, točí kolem chirurga (Antonio Banderas) a jeho „podivného pacienta“ (Elena Anaya). Banderas zde vystupuje jako velmi šarmantní muž, který svými znalostmi, schopnostmi a činy překračuje hranice dosavadního poznání v oboru plastiky a etiky. Jeho osobní výzkum byl odstartován smrtí jeho manželky a výsledkem je naprosto odolný typ kůže. Toto samotné by stačilo na zajímavý motiv, ale jak jsme u Almodóvara zvyklí, nemůžeme si být ničím jistí. Hlavně pokud se začneme dozvídat další střípky, které dali hlavnímu protagonistovi volňáska do stanice Posedlost a Zvrácenost.

     Ač to celé zní více než poutavě, tak jsem první půlku filmu spíše prožil v mírné nudě. Vše se začalo měnit až dlouhými flashbacky do minulosti. V této filmové podobě se však jednalo o velmi dlouhé návštěvy let minulých a staly se páteří celého filmu. Osobně tyto skoky a trhání kontinuity filmu špatně nesu, ale zde to byl právě prvek, který mě k filmu připoutal.

     Bohužel zde platí pravidlo, co jde jednou nahoru, musí jít i dolů a tak pro mě hlavně konec vyzněl naprázdno. Hlavním důvodem byla minimální starost o osud charakterů. Člověk se většinou vědomě a podvědomě nějakým způsobem ztotožňuje s postavami a herci, kteří je ztvárňují. Zde jsem ale měl pocit, že po dvou hodinách jsou mi ti lidé na plátně stejně cizí, jako na začátku. Jak už to u Pedra bývá, některým lidem v jeho filmech je postupně ublíženo více než na cti a zde mi bylo naprosto šumafuk, jestli žili šťastně až do smrti nebo skončili v kaluži krve.

     Nejspíše za to mohou některé slabší herecké výkony. Banderas mi přišel v jeho roli mírně nesvůj. Herec je to dobrý, ale pokud za celou dobu trvání filmu vystřídá pouze dva až tři pohledy, máte pocit, že měl navíc. Marisa Paredes v roli matky a hospodyně si počínala při hraní chladného a otrlého charakteru docela dobře, ale stále mi tam něco chybělo. Vše zachraňuje velmi dobrá a krásná Elena Anaya. Ta zde musí obsáhnout širokou škálu citů, pocitů a myšlení.

     Vizuální stránka filmu naštěstí tahá film z mírného podprůměru, a i když je kamera často statická, vždy je na co koukat. Minimálně si budete pamatovat, že k psaní vám postačí jedna zeď a něco s čím na ni můžete psát.

     Byl bych nerad, kdyby celý tento text vyzněl příliš záporně, jelikož film je to mírně nadprůměrný. Nejedná se o jednoduchý výplach mozku a po odchodu z kina budete o různých tématech určitě přemýšlet, což je u uměleckých filmů tohoto ražení jenom dobře. Ovšem už je pouze na vás, jestli to budou myšlenky kladné nebo záporné. U mě to bylo hodně půl napůl.

V kinech od 8.9.2011

HODNOCENÍ:  60%

Kůže, kterou nosím (La Piel que habito – The Skin I Live In), Drama, Španělsko, 2011, 118 min

Režie: Pedro Almodóvar

Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Blanca Suárez, Fernando Cayo, Bárbara Lennie, Eduard Fernández, José Luis Gómez, Isabel Blanco

Štěpán Plachý