Deprese, melancholie, bezmoc. Uhrančivý příběh dvou sester, z nichž se mladší právě vdává a ta starší pořádá na svém sídle svatební hostinu. To vše doplněné o nestandardní rodinné a pracovní vztahy, odehrávající se na pozadí blížící se katastrofy a možného konce světa. Toť nový kousek z dílny dánského režiséra Larse Von Triera.

     Upřímně, ať již v následujících řádcích napíši cokoliv, nikdy to přesně nevystihne o čem přesně Melancholia je. Přesný popis děje je v tomto případě velmi komplikovaný, ne-li nemožný. Samotný snímek začíná podobně jako předchozí režisérův počin, rozporuplně přijatý Antikrist, sérií dechberoucích obrazů, které by stejně tak mohly být malbami jako filmem a jejichž význam divák pochopí až v průběhu snímku.

     Ihned poté nám režisér otevírá první kapitolu s názvem Justine. Ta je již podle jména věnována převážně mladší ze sester v podání Kirsten Dunst (Spider-Man), která za tuto roli získala na nedávno ukončeném festivalu v Cannes zlatou palmu. Nutno podotknout, že zaslouženě. První polovina filmu funguje jako ukázkové vztahové drama, které sice začíná značně idylicky, ale následný vývoj ukáže, že nic není tak růžové jak na první pohled vypadá. Po opožděném příjezdu na svatební hostinu poznáváme spoustu zajímavých figurek, které se točí okolo ústředních postav.

     Na rozdíl od komorně pojatého Antikrista měl tentokrát Trier k dispozici opravdu hvězdné obsazení a ve vedlejších rolích se tak potkáme se jmény jako Stellan Skarsgard, John Hurt, Charlotte Rampling, Kiefer Sutherland, nebo v menší roličce režisérův oblíbenec Udo Kier. Prim však stále hraje manipulativní, nevypočitatelná a temná Kirsten Dunst, která v mnoha ohledech opravdu překvapila.

     Druhá část je pak nazvána podle starší ze sester Claire (Charlotte Gainsbourg). V druhé části Trier do určité míry opouští vnitřní soužení postav a svojí pozornost upírá k nebi. K nebi, ze kterého hrozí největší katastrofa v podobě blížící se planety Melancholia. I přes to, že v této části Trier film místy až zbytečně natahuje a některé dialogy jsou tak nějak přebytečné, je celkem příjemné sledovat jak jsou postavy vzhledem k blížící se katastrofě nečinné, statické a bezmocné. Tento nehollywoodský postup je příjemnou změnou a fakt, že zpoza rohu nevyskočí Bruce Willis je zkrátka fajn. Finální vibrace je opravdu maximální a konec tomu všemu dodává punc dokonalosti.

     Závěrem třeba poznamenat, že sám režisér udělal filmu solidní reklamu na festivalu v Cannes ze kterého byl nakonec vyloučen (režisér, nikoliv film). V jednom z rozhovorů přiznal, že do určité míry sympatizuje s Hitlerem. Osobně považuji tento rozruch za zbytečně nafouknutý, nicméně filmu určitě pomůže. Zajímavý je určitě i fakt, že tím kdo nemá film ve skutečnosti rád je opět právě režisér. V jednom z rozhovorů přiznal, že ačkoliv na filmu pracoval dva roky a natočil všechno tak jak chtěl, finální výsledek je na něj až moc mainstreamový. Za sebe dodávám, že pokud je toto v očích režisérových považováno za mainstream, celkem rád bych viděl to co považuje za underground.

     Melancholia, stejně jako většina Trierových snímků, není určena pro širší publikum a podobně jako třeba u již tolikrát zmiňovaného Antikrista si pro lepší pochopení a vychutnání zaslouží minimálně dvě shlédnutí. Osobně jsem dostal do určité míry to co jsem očekával a jsem tudíž nadmíru spokojen. Není to sice tak matoucí a „náročné“ jako Antikrist, ale svoje fanoušky si jistě najde. Pokud jedete na stejné vlně jako já a jste fanoušky dánského zlobivého dítěte, neváhejte!!!

V kinech od 26.5.2011

HODNOCENÍ: 90%

Melancholia, Drama / Sci-fi / Thriller, Dánsko / Švédsko / Itálie / Francie, 2011, 130 min

Režie: Lars Von Trier

Hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, John Hurt, Stellan Skarsgard, Udo Kier, Brady Corbet

Václav Carvan