Zack Snyder je pravděpodobně jedním z nejkontroverznějších režisérů současného Hollywoodu. Na jedné straně ho někteří prohlašují za vizionáře, jiní ho zase mají za povrchního floutka, který si za těžké peníze uskutečňuje svoje teenagerské masturbační fantazie. Faktem je, že pravda nejspíš vězí někde mezi – Snyder je fanouškem komiksů, videoher a opulentních akčních bijáků, který si však ze sebe i svých oblíbených hrdinů dokáže udělat legraci.

     Ale zatímco všechny jeho dosavadní filmy byly adaptacemi, kde byl satirický podtón sice přítomný, ale sledování snímku na něm nestálo, protože plně fungoval i sám o sobě jako přímočará zábava, svůj první původní film s úderným názvem Sucker Punch (nečekaná rána, podpásovka) postavil především na reflexi geekovské kultury a její povahy.

     Sucker Punch je totiž ze všeho nejvíc velmi odvážným konceptem a ambiciózním pokusem, který dost možná nevyjde tak úplně podle tvůrcových představ, ale v rámci blockbusterové kinematografie a Snyderovy vlastní tvorby představuje potenciálně zásadní mezník. Začít musíme už u samotného názvu filmu a propagace, která jeho uvedení provázela. Trailery slibovaly vysoce stylizovanou akční jízdu spoře oděných teenage dívek fantasmagorickými snovými světy a efektní souboje s obřími robotími samuraji, draky a zombie nácky – zkrátka splněný mokrý sen typického puberťáka, řekli byste si. Jenže upoutávky též vyhlašovaly „Nebudete připraveni“ a jak ukazují už první reakce, nejednalo se tentokrát jen o prázdné heslo a tuhle „podpásovku“ skutečně vydýchá jen málokdo. Snyder si totiž tentokrát dovolil doslova kopnout do koulí každého, kdo na takovou ptákovinu skutečně přišel do kina.

     Všechny  ty opulentní fantazie (největší divácké lákadlo) jsou totiž značně vytržené z vyprávěcí struktury filmu, připomínají spíše samostatné videoherní mise, a navíc ve svojí absurditě postrádají téměř jakékoli napětí. Vidíme je, kdykoli Baby Doll (Emily Browning) v prostředí imaginárního nevěstince zavře oči a začne „tančit“ pro potěchu ostatních – vzhledem k souvislostem se ale spíše jedná o formu prostituce. Z narativního i diváckého hlediska je tady tanec/akce drážděním a rozptýlením, či odvedením pozornosti. Snyder publiku doslova říká: „O tomhle ten film ve skutečnosti není, na tohle jste přijít neměli.“ Jistě by se také dalo mluvit o Sucker Punchi jako o ojedinělém muzikálu, který taneční a zpívaná čísla nechává jakoby v pozadí a prezentuje místo nich sérii nadpřirozených sekvencí, ale takové čtení nedává v kontextu celého filmu velký smysl. Souboje Baby Doll a ostatních děvčat s mixem těch nejšílenějších nerdích/geekovských představ v přímém spojení s psychickým znásilňováním na úrovni bordelu, jsou totiž především odvážným Snyderovým komentářem k tomu, jak subkultura fanoušků fantasy, sci-fi a komiksů pohlíží na ženské postavy.

     A tady přichází první obrovská komplikace, která vzniká v diváckém přijetí filmu. Naprostá většina tohoto cílového publika, do kterého se nakonec počítá i sám režisér, si totiž takový genderový problém, úzce spjatý s jejich milovanými alternativními světy, vůbec neuvědomuje. Kdykoli sledujeme Laru Croft v upnutých kraťáskách pobíhat s pistolí v ruce nebo Millu Jovovich ve spodním prádle kosit zombíky, nejedná se o nějaké bizarní feministické gesto, ale naopak o iluzi ženského osvobození, která spíše posiluje negativní společenské vzorce. A o této iluzi, o falešné emancipaci, je Sucker Punch především. Již zmiňovaný nevěstinec je ve skutečnosti blázincem – ústavem, kde se ženy musí podvolit mužům, jinak na ně čeká lobotomie. Tato výchozí „realita“, do níž my jako diváci při sledování jako první vstupujeme, je posledním dílkem mozaiky, která představuje komplexní metaforu, o kterou se Snyder pokouší. Tím, že klade rovnítko mezi tyto tři popsané základní úrovně filmu a doslova je spojuje s lobotomickým účinkem na ženy a diváka, kritizuje sexismus, objektivizaci žen a mentální znásilňování žen, které se v podobě hollywoodských velkofilmů, nejrůznějších reklam nebo porna pravidelně objevuje v našem každodenním životě.

     Zároveň je potřeba Sucker Punch vnímat v kontextu celé Snyderovy tvorby, kde je velmi častým tématem, procházejícím snad všechny jeho filmy, způsob, jakým se zpětně díváme na historii. Snyder si totiž uvědomuje, že v kolektivních představách lidí se mísí skutečné události s jejich filmovými interpretacemi; film je moderním tvůrcem mýtů, který má snad největší reálný dopad. Proto je 300: Bitva u Thermopyl hlavně fašistickou fantazií zaslepeného neokonzervativce, ve které se to v perské armádě hemží samými monstry, prostopášníky nebo invalidy, proto jsou Watchmeni alternativním pohledem na americké dějiny a to, jak je utváří válečné a jiné akční filmy. Stejně tak nešetří Sucker Punch bohatým symbolismem, když zaměňuje draky a letadla, zombie a vojáky první světové, a dokonce nabízí téměř dokonalou CGI rekonstrukci zkázy vzducholodi Hindenburg.

     Bohužel, Sucker Punch v podobě, v jaké je uváděn do kin, není ideově úplně konzistentní a Snyder musel podle všeho udělat některé podstatné kompromisy, aby film vůbec mohl prodat. Chybí například jím zamýšlený závěr, se kterým si prý diváci na testovacích projekcích neuměli poradit, a nahrazuje jej monolog jedné z postav, určený přímo publiku. To je navíc v rozporu s onou emancipační iluzí, která je jinak nejzásadnějším tématem filmu. Částečně to jde i na vrub samotnému Snyderovi a druhému spoluautorovi scénáře, kterému sice nelze vyčítat záměrný patos, ale celkovou mírnou nemotornost ano. Nezbývá tedy než doufat, že ohlašovaný režisérský sestřih vyjasní některá, v tuto chvíli hůře čitelná místa, a nabídne ucelenější autorskou vizi.

     Přes všechny nedostatky, které Sucker Punch nemůže popřít, je to totiž pořád ambiciózní a svého druhu unikátní projekt, který získává na skutečné zábavnosti až ve chvílích, když vyjdeme z kina a začteme se do rozhořčených reakcí, nebo začneme diskutovat o tom, co jsme vlastně viděli. Ze všech Snyderových filmů tento nejvíc funguje v tzv. meta rovině, kdy názory jednotlivých diváků vypovídají více o nich samých, než o filmu. Minimálně na podvědomé úrovni Sucker Punch funguje jako znepokojivá provokace, u níž je o to cennější fakt, že se odehrává na výsostně hollywoodské půdě a ne v zapomenutých končinách artových festivalů. Skutečnou podvratnost takového pokusu bude muset nakonec odhalit čas, ale je pravděpodobné, že s dalšími rozšířenými verzemi, se postupně tahle podpásovka s velkým P všeobecně etabluje jako dobře maskovaná satira ve stylu Hvězdné Pěchoty, a zároveň jako kultovní „guilty pleasure“. Extrémně zpomalené akční scény už ale nikdy nebudou jako dřív.

V kinech od 31.3.2011

HODNOCENÍ:  80%

Sucker Punch, Akční / Fantasy / Thriller, USA, 2011, 110 min

Režie: Zack Snyder

Hrají: Emily Browning, Abbie Cornish, Jamie Chung, Jena Malone, Carla Gugino, Vanessa Anne Hudgens, Jon Hamm, Oscar Isaac, Scott Glenn

Ondřej Pavlík